Příběh ze 2. světové války (Holocaust)

V létě jsem byla na prázdninách u babičky a prosila jsem ji, aby mi vyprávěla příběh o svém dětství a jak za války žila. Chvíli se zdráhala, protože vždy, když o tom měla mluvit se jí zalily oči slzami a hlas se jí zadrhával, ale nakonec se rozpovídala:

     Narodila jsem se 12.10.1928 v malém pohraničním městečku v Čechách a dostala jsem jméno Ester. Mojí nevýhodou bylo, že jsem se narodila do židovské rodiny. Vyrůstala jsem s matkou a s mými staršími bratry a babičkou v malém domku. Dařilo se nám dobře a nikdy jsme neměli bídu. Otce jsem nepoznala, neboť zemřel na tuberkulózu ještě před mým narozením. S kamarády jsem si chodívala hrát na louku za městečkem, kde jsme si hráli na vojáky a na schovávanou. Byla jsem bezstarostné dítě a nevnímala události, které se děly kolem mne. Bylo mi necelých 11 let, když Hitler přikázal odsun ze Sudet. Neměla jsem z toho rozum a matky jsem se ptala, co to pro nás znamená? Řekla mi, že musím být statečná a že vše dobře dopadne, ať se nebojím, že ona svou holčičku nikomu nedá. Musela jsem přestoupit z normální školy do speciální školy pro Židy a nosit na ošacení velkou žlutou hvězdu Davidovu. Ostatní děti mě neměly rády a pokřikovaly na mě, že jsem židovská „svině”. Trápila jsem se tím a nemohla jsem pochopit pro z ničeho nic mě kamarádi odsuzují, když dříve jsem byla úplně stejná jako nyní. Ztratila jsem kamarády a nikdo si mě nevšímal. Neměla jsem se komu svěřit, neboť matka na mě neměla čas, protože jí zmáhala každodenní práce, aby nás uživila. Celé noci jsem proplakala a přála jsem si, abych našla někdy kamarádku, která mě nebude odsuzovat a bude se mnou sdílet všechny strasti a slasti. Židé měli zakázáno chodit po osmé večerní ven, jezdit dopravními prostředky, chodit do kin a divadel a nakupovat jsme směli jen v určitých hodinách. Po několika měsících života v městečku jsme museli opustit Sudety a odstěhovat se k vzdálené tetě do Jihlavy. Přišlo nařízení, že si s sebou můžeme vzít jen příruční zavazadlo. Největší starosti nám dělala babička, která odmítala opustit své rodné městečko, kde strávila celý svůj život. Společnými silami jsme ji přemluvili, ať odejde s námi. Ráno jsme časně ráno vstali, abychom vyrazili. Marně jsme hledali babičku. Jen její kocour na nás ustrašeně mňoukal. Po chvílí mne napadlo, že by mohla být na půdě, kde ráda trávila svůj volný čas a přemýšlela o životě a často mi tam vyprávěla pohádky. Opatrně jsem vyšla po schodech a otevřela s mírným vrzáním staré dřevěné dveře. Chvíli mi trvalo, než si moje oči zvykly na šero, do kterého vstupoval jen úzký pruh ranního paprsku světla. Vtom jsem vyjekla, na trámu se houpal oběšenec, zpočátku jsem si myslela, že blouzním, ale zjištění bylo strašné, byla to babička!!! Na stole ležel malý list papíru, rychle jsem ho rozevřela a tam stálo.

„Moje děti, nezlobte se, co jsem udělala, ale nemohla jsem dál, nikdo mne nedonutí k tomu, abych opustila moje milované městečko!! I když vím, že Vám tím způsobím bolest, tak mi odpuste, s těžkým srdcem se s Vámi loučím.”   Ráchel

     Od toho dne jsem pochopila, že se mnou život nebude mít žádné slitování a musím být silná a být oporou matce, která byla poslední dobou často nemocná a jakoby z ní vyprchala všechna síla žít. Šťastně jsme dorazili do Jihlavy a teta nás přivítala s jistými obavami, neboť ona sama Židovka nebyla a ukrývat Židy bylo zakázané a trestalo se smrtí. Celé ty měsíce, co jsme u ní žili jsme se obávali, že nás někdo udá a půjdeme do koncentráků nebo do pracovních táborů, odkud se málokdy lidé vraceli živi a zdrávi. Mě-li někdo to štěstí a vrátil se, tak s podlomeným zdravím. Stalo se to takhle jednou ráno, hrála jsem si v kuchyni s kocourkem, když vtom do světnice vpadlo gestapo a zatkli mě a matku, bratry naštěstí ne, neboť byli se strýcem někde venku. Nadávali nám a bili náš pažbami pušek a neustále opakovali, že jsme „židovské svině” a nezasloužíme si žít a že nás fürher nenávidí. Zavedly nás do tmavé chodby, kde mě posadili na lavici, musela jsem čekat na matku, která šla na výslech. Čekala jsem hodiny a přemýšlela jsem co asi se mnou bude, uvědomovala jsem si, že jsem vždy nebyla hodná na matku a teď jsem toho litovala, cítila jsem, že ji ztrácím a to nadobro. Jak jsem tak seděla na lavici, přemýšlela jsem kolik takových nešťastných dětí jako jsem já, tu sedělo. Nemohla jsem ani plakat, nechtěla jsem před těmi cizími lidmi vypadat jako slaboch, natruc jsem jim nedávala najevo své city, slyšela jsem, jak moje matka u výslechu pláče a naříká, ale nemohla jsem ji pomoci a to mi drásalo nervy a trhalo srdce, a tak to asi dozorci chtěli, zdeptat člověka. Náhle se rozhostilo nevlídné ticho, otevřely se dveře a uviděla jsem matku, byla uplakaná, rozcuchaná a ze rtu ji tekla krev, chtěla jsem se k ní přivinout, ale jakmile jsem vstala, dostala jsem takový pohlavek od dozorce, až jsem málem upadla.Vzali nám naše doklady, které byly označeny velkým písmenem J jako Jude - Žid. V ten okamžik jsem věděla, že už své bratry nikdy neuvidím, matku poslali do koncentráku do Osvětimi, tetu do Osterburgu jako totálně nasazenou do pracovního tábora. Později až ke konci války jsem se dozvěděla, že matku „zplynovali” jako dalších milion a půl Židů. Teta se dostala z Osterburgu, ale vyčerpáním zemřela na obyčejnou chřipku. Jak jsem procházela chodbou, tak jsem zahlédla dívku asi tak starou jako já. Její oči byly strašně smutné a zapadlé, z těch očí se dalo vyčíst, to, co tu vše zažila a že to nebylo nic hezkého na ty oči jsem nikdy nezapomněla, neboť byly plné zoufalství, beznaděje, utrpení a nejistoty, ty oči jako by my říkaly ať jí pomůžu, ať ji v tom nenechám, ale já jí nemohla pomoci, i kdybych chtěla, jak jsem se od ní vzdalovala, cítila jsem stále větší a větší splín a nejistotu. Poslali mě do židovského ghetta, kde se mnou bylo asi dalších sto vrstevníků. Spali jsme na pokoji po 15 a více, nedalo se tam pořádně dýchat a tyfus se tam šířil rychlostí blesku. K ránu nás opilí dozorci mlátili vším, co měli po ruce. Za týden jsem měla tělo samou černou modřinu a další rány už jsem ani nevnímala. Ráno jsme se probouzeli a slyšeli naříkat ostatní děti. Provinil-li se někdo, zastřelili klidně každého pátého. Děti na pokoji umíraly a všude byla špína. Denní světlo do cely vůbec nepronikalo. Žili jsme tam jako myši. Pošlapávali naši lidskost a zacházeli s námi hůř než se zvířaty. Bylo to večer, nejsilnější chlapec od nás z cely se rozhodl, že uteče. Jak řekl, udělal, modlili jsme se za něj, ale ráno jsme se dozvěděli, že vběhl na podminované pole a roztrhalo ho to na kusy. Poznali ho pouze podle čísla na ruce. Dodneška ho mám vytetované na pravé paži. Za tento čin zabili 20dětí, kteří měli příjmení na Z. Postavili je před zeď a do jednoho postříleli. Příště už si útěk každý rozmyslel. Celou tu dobu jsem vzpomínala na svoje bratry a utěšovala se představou, že jsou v bezpečí. Jen jeden dozorce byl aspoň hodný, myslím, že se jmenoval Leopold Denner, byl to sice nacistický voják, ale Semité mu nevadili. Strašně jsem se divila, že umí česky a není tak zlý jako ostatní. Jednou mi řekl, že mi odtud pomůže, sehnal mi ilegálně papíry nějakého mrtvého děvčete, které zemřelo v Reichu. Zpočátku jsem tomu nevěřila, ale byla to pravda, řekl mi, že to nesmím nikomu říci, jinak nás zabijí oba. Ptala jsem se, co ho vedlo k tomu, že mi pomohl a že umí česky. Zachmuřil se a s obavami začal vyprávět, že znal mojí matku a že je můj..... otec. Rozplakala jsem se a ptala se ho s výčitkami v hlase, proč nás opustil a proč mi matka lhala, že zemřel. S proviněním v jeho silném hlase mi to objasnil tak, že moje matka je Židovka a jeho matka, moje babička si nepřála, aby žil se Židovkou, když on je Němec, tak nás s těžkým srdcem opustil, ale na mě prý nikdy nezapomněl. A aby se mi aspoň jednou v životě zavděčil, tak mě vytáhne ze spárů jisté smrti. Bylo mi 14 a Leopold „tatínek”, nikdy jsem mu nedokázala říci táto, mě dal do opatrování nějaké své tetičce, která žila v Brandenburku. Bylo to naposledy, co jsem viděla Leopolda. Teta mě přihlásila do hitlerjugend, abych nevzbudila žádné podezření, že nejsem Němka Bärbl, ale Židovka Ester. Měla jsem výhodu, že strýc byl Němcem a naučila jsem od něho německy, jinak bych byla ztracená. Žila jsem celé měsíce ve strachu, aby nikdo nepřišel na to, kdo jsem, když jsem šla na ulici, vsugerovala jsem si do mysli, že se všichni na mě dívají a vědí, kdo jsem. Německo prohrávalo, ale propaganda byla tak silná, že lidé věřili, že prohrané bitvy jsou jen taktikou a čekali na Hitlerovy tajné zbraně, které nikdy nebyly. Našla jsem si kamarádku o 4 roky starší, Christl, byla to Židovka, nikomu jsem o tom neřekla, neboť bych ohrozila životy ostatních. Nemohla jsem pochopit, jak někdo tak hodný jako Christl je podle fürhera zkažená rasa, jen proto, že není árijské rasy. Dlouho jsem s Christl nekamarádila, jednoho dne jsem se dozvěděla, že ji nacisté odvlekli do pracovního tábora někam do vnitra Reichu. Byla jsem z toho strašně smutná. Po několika měsících jsem seděla u okna, když mi nějaký mladý muž podal dopis. Nedočkavostí jsem ho rozevřela, byl.......... od Christl. Žije!!!!! Jásala jsem celý večer. Psala mi:

„Musím lepit krabice, za 12hodinovou směnu jich zhotovím až 10 000. Je to nad mé síly, trestají nás velice hrubě, stravu máme jen tekutou a trpíme tuberkulózou a podvýživou. Každý večer se modlím k bohu, aby ochránil mojí duši. Padají mi vlasy a nemám skoro žádné zuby, za každý malý přestupek dostáváme bičem a musíme běhat nazí ve sněhu! Mám Tě ráda, Bärbl!”   Christl

     Po přečtení jsem hrůzou nemohla ani spát, uvědomovala jsem si, že tohle mohlo potkat mě. Ten mladý muž byl přítel jednoho správce z pracovního tábora a tajně mi donášel dopisy většinou psané ve zkratkách těsnopisem, protože kdyby ho chytilo gestapo, mohli by se dozvědět, co si s Christl píšeme a zabili by nás obě. Teta občas kupovala nacistické noviny Der Völkische Beobachter. Četla jsem je, ale moc jsem tomu nerozuměla. Pomalu, ale jistě se blížil konec války. Nálety na Berlín byly častější a v plamenech byly stále jen německé letouny. Na ulici jsem zásadně musela zdravit „Heil Hitler”! Za ty roky jsem si na to zvykla. Měli jsme nedostatek cibule, soli a oblečení, lístků na příděl bylo málo a všude vládla „šmelina”. Byl to jediný způsob, jak získat potraviny, které byly nedostupné. Moje přítelkyně Christl zemřela a nenáviděla jsem Němce čím dál více. Zprotivil se mi německý jazyk. Tajně jsme poslouchaly s tetou rádio BBC, bylo to trestané smrtí, ale nám to bylo jedno, byl to jediný způsob, jak se dozvědět pravdu o konci války.

     Ráno roku 1945 byl Berlín v plamenech a Brandenburk také. Goebbels a Hitler spáchali sebevraždu, byl konec války. Náš baráček byl v plamenech a vystrašení lidé vybíhali na ulici a naříkali. Neměli jsme se kam odebrat, dostaly jsme se s tetou do nějaké ubytovny, kde nám dávali přikrývky a stravu, teta jednou ráno začala divně pokašlávat a nebylo jí dobře. Se slzami v očích jsem se jí ptala, je-li v pořádku. Vždy odpověděla ano. Měla jsem ji strašně ráda, ale jednoho květnového rána zemřela na následky nějaké nemoci, kterou měla v mládí. Oplakávala jsem ji dlouho, už jsem na světě zůstala sama, ale jednoho dne se objevil ten hezký mladý muž, který mi nosil dopisy od Christl a nabídl mi, že si mě vezme do opatrování a zajistí mi, abych mohla studovat. Byl na mě velice hodný, byl svobodný a věnoval se pouze mě. Naučil mě dobře mluvit německy a francouzsky. Po dohodě s ním jsem každý den dávala rozhlašovat v rozhlase jména bratrů, tety a matky. Nevěděla jsem jsou-li mrtví nebo jestli žijí. Nikdo o nich nevěděl. Ráno jsem vstávala s nadějí, že mi někdo řekne, že jsou zdraví, ale to se mi bohužel nevyplnilo. Přišel za mnou redaktor z novin, že zná někoho, kdo mi řekne pravdu. Zavedl mě do místní kavárny, kde jsem se setkala s mužem něco kolem 20-ti let, vyšší postavy a očima, které prozrazovaly jeho roztržitost, představil se jako Andreas Schubert. Řekl mi, že pomáhal s odklízením pozůstatků v Osvětimi, které zbyly po Židech. V kapse jednoho kabátu našel jméno mé matky, zabili ji v červnu 1943. Vyprávěl mi jaké to tam bylo hrozné, nahnali klidně 2000 lidí najednou do plynu, malé děti, kojence, ale i starce. Vyprávěl mi o obrovských spalovnách, kde spálili přes milion Židů. Dělalo se mi z toho špatně. Netušila jsem vůbec, jak to tam chodilo, ale po tom, co mi řekl on, jsem věděla až moc. Ale po bratrech jsem pátrala neúnavně, ale nevypátrala. Neměla jsem žádné doklady a Červený kříž mi také nepomohl. Ztratila jsem celou rodinu. Po letech jsem se zasnoubila s Andreasem a v roce 1954 jsme emigrovali do Anglie, kde jsem se uplatnila jako učitelka v mateřské školce. Ale touha po mém rodném kraji zvítězila, a tak jsme se s Andreasem a tvojí matkou po roce 1989 vrátila do Čech. Nikdy jsem nezapomněla na svojí rodinu, ale hlavně na mojí náhradní tetu, zachránce Leopolda „tatínka”a kamarádku Christl.

Když to babička dopovídala v očích opět měla ten výraz zasnění a nejistoty, i když je to strašně hodně let zpět, stále to má v živé paměti nemůže zapomenout a asi ani nechce.

Pozn. aut.: A já jen můžu dodat, že tento příběh je jen jedním z osudů lidí, kteří byli podle fürhera „nečistou rasou” a změnil jim celý život. Obětí holocaustu se stalo 6 milionů Židů z toho 3 miliony jen z Polska a 120 tisíc z Čech.