Marigold z Rivie

Tvé rty šeptaly do noci,
že v moci mé jsi a není ti pomoci.
A vášnivě jsi mě objímala,
ty má láska malá...

Tvé oči vystrašeně se dívali
a o pomoc volali.
Však pomoc nepřicházela...
a ty jsi mě ráda měla.

Teď tvé oči ni rty nevolají,
teď červi je požírají.
Nemělas tak brzy utéct na onen svět,
nemělas zvadnout jak v zimě květ...

Javelins hither! Envenom my breast!
...as minstrels of pestilence.

Zlomený,
topící se v temnotách,
nad plameny pekelnými
a sráz
do nebe...

Bílá záře morového světla,
nakažlivé polibky měsíce,
krev andělů,
po čepelích stekla
a vsákla jí zem.

Born of nightseed's unfastaned tongues,
I carve my thunderspeech
in the naked waters of
a silverrain eclipse...

Zrozený
k milování v temných dnech,
skomírajícího světa,
Jízda nebeská
mizí v paprscích měsíčních.

Bůh pad!
A s ním láska
milosrdenství a něha
konec je snům,
rudý na hrudi vyrašil květ.

Crowned by an elder shade I am
yet of burdensome origin...
...a wrathvision, a scar...

Zahlédl jsem sám sebe
na poli mého srdce,
krev a střepů pár,
plavý vlas zmizel
jako slunce na západě.

Úsměv zahřál,
a pak v temnotách Pekla,
rozeklaný jazyk hada,
sající stín anděla
se rozesmál.

Night comes...
The last flock of stonebirds left the towers, with obsidian sceptres, obsidian eyes...
camal clarions herald the twilightbride
to greet the storm with greed and scom,
to follow the pounding chaoscunt's call...

Ztracený Ráj
a vyhnání z Edenu,
nahý na chladné zemi,
opuštěný vším a všemi,
mrtvý lásky král.

Rozpáraný,
od krku po slabiny.
To já jí miloval!
Slzy stékají do hlubin nebeských
a s nimi stesk a žal.

We...we kill the stench of heaven!
We kill...KILL...!!!

Mrtvý, mrtvý,
vnitřnosti na zemi,
tak obnažený,
tluče ti srdce v dlani,
měj slitování!

Andělé! Ďábli!
Snad konec je všemu,
poučení a varování,
že milování není slast,
utápím se v temnotách!

From now to never we hail
ravenhordes and requiem
Eureka! I am pain I am...

...Konec...
...už započal...
...Armageddon mého srdce...

Lehce jsi řekla odejdi,
odejdi a už se nevracej,
a lehce dveřmi jsi práskla.
A pak plakala jsi,
s tváří zabořenou do polštáře,
a ptala ses, kam poděla se láska,
a proč srdce svírá beznaděj,
snad proto, že jsi dveřmi práskla,
a řeklas už se nevracej...

Slunce chřadnoucí, oděné v krvavý šat,
slunce tiše upadající do náruče noci,
slunce co světlo světu chtělo dát,
slunce marně volající po pomoci.

Do ruda barvilo bílou zeď,
do ruda barvilo štíhlé věže.
Slunce co v noci se bude utápět
Až vítr začne vát svěže.

Viděla jsi jak ze střech vzlétli
tisíce bílých holubů,
když růže, které kvetly,
uvadaly a upadaly do hrobů.

Tyčil se k nebesům ve své kráse,
červenal se pod našimi pohledy.
Chrám, který ve všem tom čase
viděl úpady i rozlety.

Sledovala jsi tu obří bránu,
něžně ruku svírala jsi mi.
Myšlenkami v tom chladném ránu,
po noci teplé, kdy dala ses mi.

žádám tě lásko, žádám tě sne,
v tomto ránu požehnejte nám.
Svědkem buď nám umírající dne
a vy kněží otevřete chrám.

Jako po slunci den já prahnu po ní,
Včera dívce, dnes již ženě.
Déšť v tom ránu jen slzy roní
polibky vzývám nechtěné i chtěné.

žádám o to slůvko, přijmi můj prsten,
řekni ano a neuhýbej pohledem,
v srdci tvém chci být nájemníkem nejen hostem,
k oltáři spolu se povedem.

Stačí říct jen to, co cítíš-cítíš to co já
a brána hned otevře se nám,
a pak nám Bůh a sama noc požehná
a já za tvůj svůj život dám.

Měsíční bude skrze okna prosvítat paprsek,
dav lidí se slzami v očích bude kol stát.
Vše bude tak jako v tvých snech,
Které tisíckrát nechala sis zdát.

Kněz zeptá se, a pak už jen ano.
"Ano," řekneš ty i já,
a pak první noc a první ráno,
které nám svět k nohám dá.

Jsi dívka a snad i žena,
jsi můj osud a proto se ptám,
to co cítím to se prý nemá,
mám snad radši zůstat sám?

Říkáte snad ne?Pak požehnejte,
chci slyšet váš souhlas,
tak za pravdu nám lidé dejte,
ať smím užívat jejích krás.

Tak mluvte(ať jednou nebo tisíckrát),
Proč mlčíte, nic neříkáte? Proč?
Snad jste v rozpacích, snad nechcete lhát,
Řekněte, oč jste lepší? Oč?

Pak, nemáte-li už ani vy co říci,
pak i já se snad zeptat smím.
Přiložím svou líc k její líci
a řeknu jí to o čem sním.

"Miluji tě,"(možná, že teď smějete se),
a pak vytáhnu zlatý prsten,
možná stokrát prokletý(ať ne modleme se),
tak nesnaž se uhnout prstem.

"Vezmeš si mne??? O ruku tě žádám,
vezmi si mne za svého muže,"
své srdce ji v rukách dávám,
a ona rozkvétá jako růže.

Slunce zapadá a barví oblaka do ruda,
klečím před tebou a o ruku tě žádám,
slunce unaveně do oblak padá,
a já svůj osud do tvých rukou skládám.

Ptám se: Miluješ mě???
že miluji tě, to dobře víš.
Vezmeš si mne???
Co odpovíš???

Čekám, čekám předluho na tvůj list,
tísní mě kámen u srdce a nejsem si jist,
napíšeš-li mi dnes psaní
budeš či nebudeš mou paní.
Miluješ mě? Nebo to byla jen slova plitká?
Doručí tvůj dopis noční hlídka?

Čekám, čekám předluho na tvůj list,
a den co den procházím bezpočtem míst,
míst, kde byli jsme spolu,
u rybniční hráze, u kameného dolu.
Vzpomínáš na ta místa a na naše city?
Doručí snad pošťák tvé listy?

Čekám, čekám předlouho na tvůj list,
nechutná mi pít, ani jíst.
Jen stesk mi srdce svírá a nedá mi spát,
probděl jsem noc v slzách mnohokrát.
Ptám se sám sebe: myslí na mě ještě?
Doručí tvůj list kamarád do deště?

Čekám, čekám předlouho na tvůj list
u srdce mě tíží kámen a již jsem si jist.
Nemiluješ mě a u srdce píchá,
na stole leží břitva.
A nad krbem visí pár pistolí,
co dnes večer mozek mi vystřelí.

Byla krásná jarní noc, byl Beltain - 1. Máj.
Já seděl na hřbitově - vše krásné bylo jako Ráj.
Pod náporem vánku stará lípa šuměla.
a kvítky svými jarními voněla.
Mezi řadami hrobů se přízraky hemží - prohání,
a já sedím na hrobě nemaje strach ze svého jednání.
A vzduchem se line vůně lípy a pach rozkladu,
to básník hlavu má plnou podivných nápadů
a lípa větrem šumí.

Blíží se - pospíchá - půlnoc, hodina duchů a s ní ty,
a zmítá se štěstím duše má i já prokletý,
neb blížíš se ty, má víla pohřebn í- mé strašidlo,
jež se svou krásou skonalo přede lety - mé líbidlo.
A já na tě čekám sedící na hrobě,
i před půlnocí v strašlivé té době,
a já sním a přemýšlím až budeme spolu,
sedět u kamenného stolu,
jen ty a já.

Náhle mezi hroby ze severní strany,
směrem od pobořené hřbitovní brány,
průsvitná jdeš a tvůj bílý šat vlaje trochu mě děsíš,
a ty vílo, ty to víš...
A přesto za tebou chodím o úplňku,
abych s tebou byl - slyším kuňku,
a vše se zdá být tak nádherné jako sen,
noc černá - krásnější než modrý den
a blín omamně voní.

A od rybníku za zdí skřehotá žába,
a ty ač jsi mrtvá, prý mě máš ráda.
A to mě udivuje - jsi mrtvá a já tebe taky,
škoda naší marné lásky.
Když bez tebe procházím se dnem,
netěší mě nic, jen ty jsi mým snem.
A já čekám na úplněk měsíce,
na hodinu, kdy můžeme vidět se,
vždy jednou za měsíc.

Já mezi živými ona u svých umrlých,
nemohu s ní do města od soch strnulých.
A ona si tam se mnou povídá,
a někdy se mi do očí podívá.
A já pak cítím horko a zároveň i mráz,
a všímám si jen jejích krás.
A zpívá listí té staré lípy píseň lásky,
a v té noci já nedělám si vrásky.
Vždyť jsem s ní...

A ona je přesličná a jemný má hlas,
vodník usedá na rybniční hráz.
Banjie zvěstuje smrt a půlnoční zvony zní,
a já sedím na jejím hrobě - sedím s ní.
A den do nového přechází dne
a já k ní a ona k mně lne.
A všude je cítit plamínek lásky,
neuhasíná, dívám se do očí krásky,
která je již pár let mrtvá...

U hřbitovní zdi, tam kde rostl blín,
zahlédl jsem matný stín.
Tam na straně, kde hřbitovní kvete kvítí,
krásná dívka jak slunce svítí.
Přišel jsem blíž a k ní si přisedl,
a na náhrobní kámen holub dosedl.
Zvedl se z kamené náhle prach,
a já dostal strašný strach,
ať i ona mi nezmizí...

Nezmizela a pousmála se, a její krásné modré oči,
jako jezera do nichž každý bez obav skočí,
mě táhly k ní jako její zlaté vlasy,
tak krásné jak jen mohou být v té směsy krásy.
Dokonalé měla rty,
a ty rty voněly jako jahody,
a slunce chýlilo se k poledni, a nesnesitelný jeho žár,
nám přál a velký lásky dal nám dar.
A všude voněl blín...

Spolu jsme se pak procházeli dnem,
vše bylo krásné, še zdálo se být snem.
Byla to láska, jarní láska, co začala u hřbitovní zdi,
a nikdy snad neskončí.
Avšak minul se rok s rokem,
a já za ní vydal se loudavým krokem,
zas čekal jsem tam a voněl blín
po tváři mi přešel stín.
Na místě našeho setkání...

Čekal jsem na ní dlouhý čas
a domů k ní vydal jsem se zas.
Přišel jsem před její dům a zazvonil.
Otevřeli rodiče a v jejich tváři stín.
Ležela tam nemocná, bílá jako zeď
a já na hřbitov vzpomněl jsem si hned.
A ona se pousmála a vodnaté měla oči,
už ne ty jezera do nichž každý skočí.
Bez osmělení...

Vážná nemoc se k ní dostavila jako stín
a já ji dones kytičku vonící jako blín.
Dlouho vzdorovala nemoci a já za ní každý den chodil,
s kytičkou blínu pro níž jsem se honil.
Přešel tak březen, duben a květen se ke konci chýlil,
a stisk v mém srdci stále sílil.
A tak se mi srdce svíralo, a určitě i plakalo,
pro utrpení mé lásky jarnín - tepalo.
Každým dnem stejně za oba...

Poslední dny května a začala sílit, a já měl radost,
snad končila má tak dlouhá starost.
Za pár dní mohla chodit, a ona chtěla jít,
ke hřbitovní zdi na místo našeho setkání.
A tam seděli jsme a holubi létali
a na náhrobní kameny sedali.
a ona mě políbila, a já nevěděl, že je to polibek poslední,
daný v teplém květnovém poledni.
Kdy slunce krásně hřálo...

Na druhý den jsem k ní přišel a její matka plakala,
přišel jsem k ní do pokoje a ona spala.
Však to nebyl spánek - to byla smrt,
ta srdce mé rozpůlila jako srp.
A to srdce pak krvácelo a z lásky bolelo,
chvíli mě hřálo a pak dlouho studělo.
Chvíli jsem cítil její polibky na šíji,
jak se rozpíjí,
rozpíjí v nicotu...

A pak jsme za hřbitovní zdi stáli,
všichni plakali a lamentovali.
Shromáždění celé černá pohltila, a já snil,
a pak jsem jí v rakvi (nevím proč) políbil.
Rudé růže na rakev jsem hodil a příbuzenstvo plakalo,
asrdce mé navždy za tou zdí zůstalo,
pak často jsem se tam vracel a a kvetl černobíl,
a všude voněl blín,
a vzduchem zoufalí se nesl pláč...

Když otevřela jsi oči,
viděl jsem celý svět
v záplavě modři,
skvěl se každý květ.

Jak krásné se vše zdálo,
nebe, měsíc a jeho bledý svit.
Jak slunce na obloze stálo,
když padal na hlavu modrý sníh.

Když viděl jsem modré moře
a západ slunce rudý byl,
když modré jsem nesl hoře,
když rudá krev tekla z žil.

A jak pomalu tekla,
jak pomalu utíkal život z těla.
Jak pulzovala rychle tepna
jak žiletka se krví skvěla.

Voda modrá barvila se do ruda,
v tvých očích ani smutek, ani stesk,
snad nebyla to ostuda,
že potok krve tek.

Snad z ubohé pohnutky,
snad z vznešené myšlenky,
byly to jen minutky,
a pak věků věk.

Noc - večer v temnotě topí se,
svit hvězd prozařuje stíny,
Dívka u okna sedí a trápí se,
trápím se i já s pocity viny.
Pro slzy slečny Tiny,
Pro noc probdělé v slastné křeči,
pro tu noc po níž se o nás vedou řeči,
noc kdy slova nahradili činy,
noc která srdce léčí,
noc která nosí pocit viny...

Noc temná - k ránu blíží se,
dívka má rozmazané stíny,
noc - čarodějka k ránu blíží se,
poslední paprsky hvězd hladí modříny,
a za nehty mnoho mám hlíny,
a před oltářem teď dívka klečí,
a já před ní oddán jen svému meči,
prodlužují se z rána noční stíny,
noc, která rány léčí,
noc, která nosí pocit viny.

Možná, že mýlí se,
možná, že blíží se soumrak líný,
možná, že noc chýlí se,
je cítit jak voní blíny,
něco bodá a do srdce se klíní,
a ta bolest srdce léčí,
ostrá jako skalpel nepodobný meči,
a dívka slzy roní,
noc, která rány léčí,
noc, která nosí pocit viny...

A pak pohladí tě ruka něčí,
přejde pocit slastných křečí,
lásky, něha duši zůstaly stíny,
noc, která rány léčí,
noc, která nosí pocit viny...

V tvých očích, dnes poprvé zahlédl jsem slzy,
hned po ránu, ty vstala jsi brzy
a plakala nad nocí co předcházela dni,
probuzení s temnoty.

Proč plakala jsi, a proč přerývaný mělas dech,
vždyť včera tě halil sastný vzdech.
A noc věčnou být se zdála,
hudba hrála a ustávala.

A v tvých očích nebyly slzy, ale plameny,
když drtilas mě koleny,
když měkký byl tvůj klín,
když krásně voněl blín.

Já vím, že to byla noc a teď, že je ráno,
že v ránu je předepsáno,
loučení a slzy a pláč,
však to není případ náš.

A věř mi, že neodejdu dnes, ani v jiný den,
že nikdy neskončí náš sen,
že věčně spolu budem šťastně žít,
a já tebe ty mě budeš ráda mít.

Andílku...
jak krásně spíš...
andílku...
na hrudi máš kříž,
tak krásně ti leží mezi ňadry,
květy u postýlky už ti zvadly.
A na tvé bílé košili,
spočinuli mnozí motýli
a rudá na ní zaschlá krev,
trn růže ostrý je jak hřeb.
Spinkej andílku ještě chvíli,
a pak až vstanou i motýli,
pak můžeš vstát i ty...
můj andílek prokletý...

Dnes, když pohlédl jsem na nebe,
zrovna barvilo slunce červánky od krve,
jíž krvácelo celý večer,
když neviditelným bylo zraněno mečem.

Však svou cestou šlo stále dál,
a vítr na tu ránu jemně vál,
tak jako každý den za posledních tisíc let,
kdy věčný roztál led.

Pak objevil se první muž a s ním i žena,
muž upovídaný a žena němá.
A poprvé když spatřili krvavé mraky,
jejich srdce sevřela se strachy.

Však po krvavých soumracích,
kdy slunce tonulo v oblacích,
vždy přišla sladká noc,
co kouzelnou měla moc.

A s tou nocí první přišel hřích,
a Rájem se náhle nesl veselý smích.
První dětišli s Adamem a Evou,
Adamov svíral Evinu ruku levou.

A za prvotní ten hříšný den,
bůh přerušil ten krásný sen.
A zavřel lidem navždy dveře ráje,
ať člověk prosí,ať se kaje.

Ve světě jenž podobný je Ráji
si spolu děti hrají.
A mnohý mladý pár,
prvotní hřích napáchal.

Spinkej andílku,
spinkej ať hřeje tě sen.
Já budu se ti vlasy probírat,
a u tebe budu sedět jen.
A pozorovat tě budu,
jak klesá a stoupá tvá hruď,
jak oddychuješ ve vlahé noci.
Spinkej a věz, že strážím tvůj sen,
od večera do rána,
má milá má uplakaná...
andílku bez křídel,
andílku bez svatozáře...

Pláče Ach, jak krutá jsi byla,
když křídla jsi mi přistřihla,
při rozletu
a z plachtění pak
volný stal se pád,
a pod stromem
leží mrtvé ptáče,
co poznat chtělo svět
a nástrahy lásky,
a rty jedné krásky
s havraními vlasy
a očima jako studny.
Padalo ptáče,
a pak tvrdá přišla zem,
setkání s osudem,
setkání se smrtí,
tělo začíná chladnouti,
chraplavý utichá dech.
Na koberci z trávy...
...mravenci tě rádi stráví.
Věř, že při dalším rozletu
neskončíš po plachtění,
mrtvý na tvrdé zemi...