Jsou lesy elfů jak temný oceán,
tak hluboké a zelené a věčné,
jak vítr přílivů větvemi houpe van,
jsou lesy elfů jak moře nekonečné.
Pro oči poutníka tu zbyly ještě víly,
choulí se nastydle do krajek kapradí,
a duše mrtvých elfů se v květy proměnily,
v jichž těžkém kalichu čmelák dovádí.
Hraničář bludný rozhrne větvoví husté břízy
a drobní modrásci se dvoří ctihodně,
jezírka blankytná se lesknou jako kdysi
a hmyzem bzučí vzduch né náhodně.
A zlato dávné se jasně blýská
jak poklad trpaslíků, kterým se země chlubí,
a pasti močálů se po oběti stýská,
přelude, odveď někoho do záhuby!
Zde zvíře zabloudí a pták už nevyletí,
kdož v stromy zapadl písněmi unaven,
za nocí bezesných se počne nebe chvěti,
když nezačíná noc a nezačíná den.
Červánky na nebi západem nemizí,
elf je ospalí a v bílé noci zívá.
Kus duše pro život ten les ti odcizí,
kus duše pak už jen ti zbývá,
- jen duše lesa elfů, něžná a polodivá... |