Nevěřím chuti, zraku a sluchu
klamou mě smysly a šálí tělo,
jedinou větu omílám v duchu:
Nechci už zažít co se tu dělo!
Pohrdaje životem vyšel jsem kdysi
bez bázně svému osudu vstříc,
útrpnou bolestí však ztvrdly mi rysy,
vždyť přec všechno má rub svůj i líc.
Za jeden Tvůj pohled drtil bych skály,
a konal vše jen pro krátkou chvíli
Tvého zájmu, a za moje hrdinství nabyl bych slávy;
já již však cítím, že moje tělo opouští síly.
Čas nelze zastavit, jen on Tě sprostí
břemene života, nastane kvas,
pouze tepavá bolest, pak praskot kostí,
proč z temnoty přichází Tvůj líbezný hlas?
Voláš mne k sobě, plačtivě, mlčky.
Neslyším, nechci! Vnímám chlad,
strmý náhrobek, requiem bez slzičky
proletí prostorem, utiš můj hlad...
...po Tvých polibcích,
niterně chladných a bez iluzí.
Kaj se, neboť zlé je vykoupiti hřích,
smrtí...
