Silent Shadow

V pravé ruce meč,
v levé štít.
Jsem připraven na zteč,
s drakem se budu bít.

A tak Já, nejlepší šermíř v kraji,
vstoupil do temnoty.
Tam, kde se i králům dech tají,
bych nepoznal lakoty.

Ta hora zlata a drahokamů,
zář, až musel jsem oči mhouřit.
Avšak radši bych utekl domů,
než strašlivého draka jen spatřit.

Byl rudý jak růže,
šupiny tvrdé jak plátová zbroj.
Ta jeho drsná kůže,
tohle je smrti zdroj.

A tak tu ležím v kaluži své krve,
levá ruka daleko od těla.
Jak jsem byl naivní, věřil si prve,
má duše zůstat již při mně nechtěla.

Takový hnusný somrák našel sekyru ze zlata.
Říká si: Ta asi nebyla lecjakého kata,
který je drsný, jako bílá vata.

Našel ji na hřbitově - v hrobě,
s tajemným nápisem: Teď patří jen tobě.
A to v téhle velmi krušné době.

A tak s heslem není co ztratit,
šel strážím život zkrátit,
aby kdysi měli proč ho mlátit.

Ta sekyra ho ovládla,
čistá šílenost ho popadla.

Tam, kde mu kdysi někdo bral,
tam čirou smrt teď rozdával.

Z hnusného somráka se stala vraždící stvůra,
horší než jakákoli noční můra.

Nyní i nad mrtvolou samotného krále stál.
Uvědomil si příliš pozdě co udělal.
A tak si vzápětí i svůj život vzal.

Budeme bojovat jak lvi,
nepřátele utopíme v krvi.

Tak rozkázal velitel armády,
která měla pobít ty odporné bastardy.

Poté vypukla krvavá řež,
Jednu z rolí měla i mágova věž.

Ale co to? Nebesa se otvírají,
z nich andělé na zemi sestupují.

Rozseli mír do těch zuřivých srdcí,
najednou si všichni byli tak blízcí.

Pak už se slavilo ve jménu spojených království,
každý teď věděl, jaké je přátelství.

Hej, rytíři statečný,
proč máš na sobě kroj sváteční?
Kde je tvá zbroj, tvé dlouhé kopí?
Nejsi ty náhodou pod vlivem konopí?

Čemu se směješ, bojovníku svatý?
Je ti to jedno, hochu boubelatý?

Vždyť ty jsi na kaši, ani mě nevnímáš.
Ukaž mi ruku, co to v ní ukrýváš?

Kriste pane! Vždyť to je kříž!
Bůh už tě nespasí a ty nic netušíš.

Až pozdě ráno se z noci probudíš.
A budeš zklamaný, protože uvidíš,
že bůh ti již neposkytne žádnou skrýš.

Již vidím svůj rodný kraj,
krávy a ovce, co tam maj.

Tak přeci po té době,
teď přicházím s kyticí k tobě.

Avšak ty už jsi ani nedoufala,
je to již dávno, cos pro mě zoufala.

Jakmile jsi věřit přestala,
za jiného ses klidně provdala.

Já nebudu se trápit,
jak snadné bylo tě ztratit.

Teď do breku se dáváš,
u mě odpuštění hledáš.

Ale já mlčím, odcházím.
Není co říct a já to vím.

Dobrodružství čeká,
to život můj.

Kupa zlata velká,
u ní jen dračí sluj.

"Jseš si jistý, že tam musíme?"
"Já myslím, že už se královi hnusíme."

"To jako, že nás poslal na smrt?"
"Nevím, teď s tím zmůžem prd."

Tedy vstoupili do temného hvozdu.
Les, kde nespatříte drozdu.

"Hej, kámo, já se bojim."
"Hm, já už skoro dojim."

"Už se s tím nebudu více tajit."
"Co? Ty víš, co tu máme najít?"

"Ano. Hledáme diamant."
"A proč jsi neotevřel dřív ten pant?"

A tak se prodírali tou temnou dírou.
Hledali, životu oddáni s vírou.

Najednou světlo, bílá záře.
To vrátilo naději do jejich tváře.

Opravdu diamant, velký jak dýně.
"To nebude věřit ani moje tchýně."

Ale když ho uchopili,
hned rázem pochopili.

Nemrtví z temnoty vystoupili.
Ti dva si aspoň záda kryli.

Padaly hlavy, ruce i nohy.
Už bylo pozdě vyzívat bohy.

Muži jak z oceli,
společně zemřeli.

Teď do království potají,
jen dvě hlavy putují.

Obrovská loď ve tvaru chiméry,
právě teď vyplula na širý oceán.
Netušíc osud obrovské galéry,
uskutečňujíc svůj prostý plán.

Lov mořských hadů je jako droga,
jednoho skolíš, potom chceš víc.
Tvůj chtíč jen štěká jako doga,
zdravý rozum ztrácí rub i líc.

Z ničeho nic se voda zvlní,
ohromný had plazí se k nim.
Moře se otřese, napětí zvoní,
nestvůra ničí loď jako klín.

Nebyla možnost, nebyla volba,
pach krve zasytil okolí.
Převládla smrt, matička zloba,
tichá jak pírka sokolí.

"Ty, elfe, co tu pohledáváš?
Proč tu na kameni jen tak posedáváš?"

"Únava zlomila mé putování.
Nyní si vychutnám odpočívání."

"A kam vlastně putuješ?
Proč místní cesty studuješ?"

"Cestuji daleko- domů.
Do mého království v korunách stromů.

Tam, kde ptáci jako harfa pějí
a vůně ráje lehce vějí.

Tam mír a štědrost panuje,
každý ti lásku s radostí věnuje."

"Ó, moudrý elfe, mohu jít s vámi,
navštívit tamní vznešené dámy?"

"To nejde mladý hochu,
tam nemohu vzít ani sochu.

Jen elfové vejít smí
a ostatní to dobře ví."

Proč bych měl existovat,
když neznám smysl existence samotné.
Neměl bych svůj život obětovat
a sebe přeměnit na věci nehmotné?

Na smysl bytí mi nikdo neodpoví,
hloupě se ptáte na věci zdejší.
Zdá se mi hrozné, když nikdo neví,
odpověď na otázku nejdůležitější.

A to mě převelice trápí,
protože také nevím, proč tu jsem.
Nyní mé ruce slzy skrápí,
když přes tepny si řežu lem.

Snad se vše dovím,
pochopím podstatu žití.
Pak vám všem povím,
co skrývá slovo bytí.

Hodiny bijí půlnoc bez lítosti,
okamžik, kdy ožívají nevítaní hosti.
Tato převelice magická chvíle
vzbouzí strach i v králi.
Protáhlé vytí vlků doléhá z dáli.
Budou pokračovat ve svém hladovém díle.

Hřebíky vyskakují z rakví dubových,
ukrytých v stínech sloupů morových.
Touha po krvi prosákla vzduch.
Křik panny, z níž byla vysáta snad i duše,
utichl jak šipka v lebce, vystřelená z kuše.
Všude teď převládá mrtvolný puch.

Kulhavá chůze, pahýly po zemi se šourající,
zatuchlé lebky, žádné mozky nemající.
Co se to děje? Mrtvoly na hřbitově
vstávají z hrobů, jakoby nic.
Vzdechy a sýpání z vybledlých plic.
Přelétla sova- rychle, pohotově.

Já vím, měl bych to udělat.
Nenechám stopy.
Nějak si zkrátka musím vydělat.
Ta cena je vysoká, jsem si vědom.
Ale přece, jde o vraždu. Co potom?
Krve potopy.

Pro pár zlatých jsem šel vykonat tu špínu.
Touha převládla.
Už nebudu nikdy muset přehazovat hlínu.
Bůh mě netrestej za to rozhodnutí.
Nebyla možnost, nebylo vyhnutí.
Žádná pravidla.

A tak sedím v téhle smradlavé díře.
Co bude dál?
Nevím. Můj život teď závisí na víře.
Proč jsem to udělal, nechal se zlákat?
Na tom nezáleží, stejně rozhodne kat.
Posmrtný bál.

Kdo při mně stojí dál?
Nikdo, všichni mlčíte.
Proč před zlem klečíte?
Ticho. Ticho celý sál.
Jak lehce zvlčíte!

To jste mí přátelé, uctívači dobra?
Jak jste se mohli takhle změnit!
Teď chcete města plenit
a žít necháte každého zlobra.
I mě byste mohli zranit?

Odcházím, není proč zůstávat.
Vaše mysl zvrácená jest,
špatně jste zvolili z mnoha cest.
Nehodlám se boha takto vzdávat,
ani víry z jasných hvězd.

Však nemám kam jít.
Topím se v žalosti.
A tak píšu, píšu lítosti.

Když rozbuší se srdce tvé
a jen do dáli plesá,
toď touha v mysli marnivé.
Trápení všechna rozplynou se
a egoismus klesá.

To pohltí tě láska
a chuť skládat básně.
Tvůj život – purpurová páska
se k rozjasnění chystá.
V tu chvíli je ti krásně.

Kdo okusil ten pocit,
za pravdu mi jistě dá.
Když u srdce se vzbouzí cit,
nic nepotřebuješ.
Jen doufej, že právě za tebe se vdá.

Tma. Tma, ticho, mráz a oni.
Tři temní muži zdobení kostmi,
nekromanceři.
Nic netušíc, jsou očekáváni.
Vzduch prosycen zlostmi.

Rituál začal s předstihem,
avšak něco je špatně.
Zrak cizích očí.
Ticho je smrtícím znamením,
pak něco spatřili, i když jen matně.

Hmotný stín. Zmizel prve.
Strach ze tmy jak u malých dětí.
Tichý svist čepele,
zvuk prýštící krve,
když hlava k dlažbě letí.

Panika, nesmyslnné pobíhání.
Jako králíci puštění z klece.
Jen zachovat zdravý rozum!
Co je realita a co je zdání?
Tahle svině nepůjde tak lehce.

Chvíle překvapení, záblesk meče.
Dušený výkřik, druhý se sype k zemi,
jako domek z karet.
Drží si vnitřnosti v kleče,
když krev tam dole tvoří lemy.

Odevzdání se, samota, beznaděj. Hlavně rychlou smrt.
Rozmazaná postava s kápí.
Bože, prosím, milost dej.
Pak chcípl ten zmrd.

Nevím kam oči mé to hledí.
Snad někam v údolí.
Možná, že tobě vstříc,
možná, že do polí.

Nevím kam mysl má se stáčí.
Snad někam k lesu, kdyby.
Možná, že tobě vstříc,
možná, že k nebi.

Nevím kam kroky mé mě nesou.
Snad někam v dáli.
Možná, že tobě vstříc,
možná, že do Valhally.

Svoboda.
Jak snadno to každý může říci.
Pochybnost nenajdu na vaší líci.
Však dávno vám utekla jak voda.

Svoboda.
Toť, že nemusíte vyslyšet, když někdo přikáže.
Pak ale každý na vás ukáže.
Hledáte něco, co odvahu vám dodá.

Svoboda.
Cíl mého ubohého snění.
Však v realitě nikde není.
Snad když jen smrt mi ruku podá.

Umírám. Však nestydím se za své činy.
Udělal jsem, co udělat jsem měl.
Bůh mě očistí, když najde na mně viny.
To v jeho jménu jsem v životech plel.

Už vidím tu bledou zář.
Toť otvírá se svatý kruh.
Teď rozjasněná moje tvář,
že přeci vyslechne mě Bůh.

Pak zjevil se mi sluha boží,
Jen zarmouceně promluvil-"Věz!,"
blížíce se k mému loži,
"že já nevemu tě do nebes!

Vím, že rád bys se mnou šel."
A pak ten anděl- odletěl.