Ticho lesa, jež narušují snad jen paprsky sluneční,
prořízne ostře zvuk koňských kopyt znaveného poutníka.
Zpátky domů, vrací se rytíř statečný,
z výpravy trestné- již pokořil viníka.
Na sídelním hradě jej čeká jeho milá,
krásná Eleanor lidská dívka, nebo víla?
Na zámku přípravy již téměř končí,
templáři v bílém opouštějí jeho brány,
plameny s větrem po střechách tančí,
ke skutečné hostině usedají vrány.
ženy jak děvky rozhalené rytíře toho čekají,
oči mužů, strachem vytřeštěné, po nádvoří těkají.
Cesta poutníka k domovu vedla,
úrodná pole, slunce v tváři jeho nepozornost hýčkají,
jako by do uší mu kočka předla,
záhuba plíží se zvolna- potají.
Již vjíždí na zpustošené nádvoří
a srdce žalem, zlostí nenávistnou zahoří.
Komu na rukou krev těch lidí lpí?
ženy znásilněné, muži zmučení.
Však co nejhorší vprostřed leží Eleanor, snad spí?
Vlásky jí vítr čechrá, slyší jeho skučení.
Bezmocný, přistupuje blíž, v očích se slzy lesknou,
berouce dívku do náručí brouká melodii tesknou.
Tu Eleanor ztěžka oči otevře a tiše zašeptá:
Templáři v bílém tu byli,
přijeli na křídlech vánku,
to oni můj lid týrali a bili,
vysvoboď naše duše, pomoz ke klidnému spánku,
Ztrestej krvavá jatka- děsuplnou seč,
modli se k bohu, nechť požehná tvůj meč.
Rytíř horlivě na vše kývá,
však prosí boha ne o požehnání, ale život její.
Do očí smrti se dívá,
jak dívce se rtíky chvějí.
Pevně ji svírá v náručí,
však paní Smrt kyne a poručí...
Eleanor nedýchá, v oblaka stoupá stínová postava,
z temného nebe jde stříbřitá zář.
Třpytivá, lehounce něžná jest božská zástava.
Rytíř stojí konci tváří v tvář.
Neboj Eleanor Stínů, brzy se rozední,
teď vzduchem tepot jestřábích křídel zní.
Pomsta může chutnat trpce i sladce a na cestě za ní rytíři dopomáhej jestřáb či bůh, hledání se jednou k cíli naplní.....
Deštěm zelených smaragdů
ubitá.
Nekonečná tíha nebes, číše jedu
rozlitá.
Mezi mřížemi strachu
vězněná.
Křik, tlukot křídel bělásků...nic
ozvěna.
Bahnem minulosti světcem temnoty
slepá.
K nadějím za nehty mrtvoly
na víko rakve klepá.
Otazníky bez teček
proč se tedy ptáš?
Útěk listoví před krovkami hrobaříka...
odpovědí se nikdy nedočkáš.
Vzepnula jsem ruce ke slunci
tmou... tak proč ta maska?
Nač slova, nač dýchat...
planá růže, stejná láska.
Se svítáním rozháním svatojánské mušky
... do rukou jehlici, v očích dým.
Světče, soudce, bohové
má volba? Kdepak světlo... tichý stín..
Posedlý... morem, démonem bez jména,
v náručí ukrytá panenka slaměná,
zmáčený, okvětím rudých růží... za úplňku proměna,
tiché vzdechy svědomí tlačí rozhodnutí neměnná.
Utopte jej v slzách matek...
Ukřižujte, vykonejte svátost jatek...
Za přílivu červeného vína,
racci roztáhli perutě z mořské pěny,
klasy rákosí, bílé údy ženy
vítr s vůní soli, rubínová hlína...
Mračna černých vdov tančí nad mršinou,
ve tváři úsměv, oči však již nezazáří,
modrá barva se z nich vylila, jemná skvrna na polštáři,
zpěv syrinx zlákal dívku nevinnou...
Jehly zlaté propichují žárem tělo...
Ruce něžné vzepjaté marnivě prosí, by ještě nezetlelo...
Svá šedá křídla spíná šero..
to povede mne hřbitovem lvů..
Zahalena do plachtoví dávných Vikingů.
Hořící šípy, šípy pohanských ohňů se ztrácí v těle.
V těle, jež bylo v střed přijato smečkou vlčí,
pro jejich nářek má ústa věčně mlčí..
Oči hledají a nevidí v nedozírné dáli
nic a vše, hold mrtvému vladaři... legendu
Až padne hvězda poslední
a smočím rty v tvé krvi,
žaloba lásky mi vezme prsten pečetní.
Zhasne svíce, zhasne slunce polední
a v mých rukou zbude slepota,
nedozírná tma snoubící se s jezerním odrazem.
Pak v dáli s chutí černé hlíny,
Zaleskne se zbroj štiky jako kvítí Afroditino
a vůně vlčích máků zasáhne mé tělo
Snad pochopím, stalo se, co stát se mělo.
Stíny obklopily duši a ověnčily ji žárem
a do ticha zněl šepot kamene "Sbohem"
Anděl Temnoty povede mě cestou k oltáři.
Provede mne prachem i bouří..
až ke konci. Pak rozplyne se v cárech mlhy.
A tam, v barvách oblak najdu smrt, najdu konec duhy...
