Dlouho žhnoucí disk
toulal se
po astrálním dynamičnu
a ztěžka dral se
ku lunárnímu magičnu
by diametrálně neshořel
v planetárním atmosféričnu.
Nyní však již hlas
lunárního nadoka
láká žhnoucí rotační disk
do fyzičného hluboka,
kde ve spektrálním galaktičnu,
tam co pentárního astrálna je brána
tam skví se z oktarínu obelisk
a na něm Gaia - Moudrá Vrána.
Uložils svou mysl do kanopy...
Čekáš, že tak něco vyřešíš?
Jenže ouha - svoje stopy
jen tak nezameteš.
Nebo snad ano?
Uzavřeš
svou duši v pyramidě
a řekneš,
že je veteš?
To se pleteš.
Uzavři tam radši sám sebe
a mysl s duchem volné nech,
neb ty když nemáš,
jsi už v hrobě.
Tvé nic se v něm topí.
Až tehdy si zralý
do kanopy.
V zeleném lese, co bublá potok
chodíval ke kameni anděl.
Měl bělostná křídla
a přenádherný medový měl hlas.
Sedával na zelené trávě,
krajinu bystrým okem sledoval.
A já ho stále tajně sledoval,
a z očí křišťálových slz potok
mi padal v kvítky na měkké trávě.
Přál bych si být také jemný anděl,
poslouchat ten přesvatý boží hlas
a roztáhnout za letu svá křídla.
Jako pták bych měl z peří svá křídla
a poté bych s oblohy sledoval
ten dobře známý zpívající hlas,
jímž rozpráví klikatý ten potok,
jenž jako chřestýš plazí se v trávě,
co přírodní bublající anděl.
A já, skutečný nebeský anděl.
Opřen v mracích o svá pevná křídla
ze vzduchu jsem v husté, suché trávě
hnědého zajíce polního sledoval.
Měl žízeň, snad chtěl hledat potok,
slyšel jsem jeho utrápený hlas.
A pak můj hluboký vnitřní hlas -
můj všudypřítomný strážný anděl,
ten můj v pusté poušti chladný potok,
ta má pomocná záchranná křídla,
onen pes, co mě věrně sledoval,
to mé štěstí nalezené v trávě.
Tiše šeptlo: "Stůj nohama v trávě,
utiš své nebetyčné touhy hlas -
v beznadějné pýše tě sledoval,
neboť ty nejsi skutečný anděl.
Tak zmáčej svá vymyšlená křídla.
Hleď, támhle máš křišťálový potok."
A tak pohltil má křídla potok,
jak hlas ztrácela se chuť být anděl.
Stál jsem v trávě a vlnky sledoval.
Tak tiše kráčí blaty skupina
zachmuřená, mlhou se prodírá
a k černavému nebi zraky upíná
a tiše v srdci tluče jejich víra.
Tluče silně, hned zas slabě.
Do očí bije jim zřícenina
a v ní dlí snad podivný hrabě,
jenž v podobě netopýra
s oky rudými co sklenka vína
létá nocí, křídly mává slabě.
Pod nohama propadá se hlína
a v rukách vzduchu páchne síra.
Jak nehostinná je to bažina.
Tak pustá, tak nekonečně širá,
že život pulsuje v ní chabě.
Jen bazilišci střeží místa stinná -
poklady oděné v noční róbě
vzaté od umrlého sira.
Nad jeho lebkou vznáší se tmá špína -
létá nocí, křídly mává slabě.
Jako hrozba vznáší se ta skvrna.
Stále jasněji, ne, neskomírá.
Sametové křídlo tmu protíná.
Tu změní se v tvora - kruh se uzavírá.
A na té jeho bledé lebě
vlní se z čela sčesaná čupřina,
oči hledí v nenávisti, zlobě -
oči hraběte a upíra.
Zírá na ně jako duše vinná.
Létá nocí, křídly mává slabě.
S bahnem a krví mísí se slina
a mrtvá stříbrný meč ruka svírá.
V záři hvězd skví se jako slonovina
a v dáli jen okřídlená stvůra
létá nocí, křídly mává slabě.
